Nevim jak bych tuhlke story měla uvíst, takže vám jenom řeknu že je to krátka jednorázovka a co víc, nebude to LP story xD to čumíte, co? :D
"Jednou se štěstí usměje na každého, Sam" opakoval mi dědeček když sem byla malá. Vždycky sem si myslela že mám hroznou smůlu, ať šlo o kamarády nebo o průšvihy. Potom umřel a já si myslela že mě už nic horšího potkat nemůže, protože to nebyl jen tak obyčejnej děda. Byl to ten nejlepší dědeček na světě a zároveň i můj nejlepší kamarád. A když si na to vzpomenu dnes, přijde mi že jsem byla děsná najivka.
Dnes je mi 25 a právě sem se rozvedla. Proč? Jimmy, můj manžel, chtěl dítě. Rok sem se snažila otěhotnět a když se nedařilo, šla sem k doktorovi kterej mi řekl tu nejhorší věc na světě. Nemůžu otěhotnět. V tu chvíli se mi zhroutil celej svět. A Jimmy? Čekala sem že mi bude oporou, ale ne, jediný co sem se od něj dočkala byla žádost o rozvod. Tehdy mi v hlavě zazněla dědečkova věta a to nejspíš zapříčinilo že jsem skončila na psychyně. Prostě sem to nezvládla a zbláznila se.
Jedinej člověk, kterej sem zamnou chodí je má nejlepší kámoška Andie. Die, jak sem jí ráda říkala, se stala mou nejlepší kámoškou už v šesté třídě na základce, a ikdyž jsme na střední šli každá jinam, přátelství se nezměnilo, naopak se ještě víc ucelilo.
"Sam? Máš návštěvu" houkl na mě ze dveří můj opatrovník Tim. Za ním se tyčila Die a tlemila se jak měíček nad hnojem. Ona se snad pořát směje. Obča přemýšlím jak to vlastně je, sme já a Tim tak malí nebo je ona tak vysoká? "Ahoooj Saminko!" zapiští a skočí mi kolem krku. Co já bych si bez ní počala? "Čauko Die" obejmu ji. Chvilku tam jen tak kecáme a pak se k nám připojí i Tim. Je to ten nejlepší opatrovník jakýho mi kdy kdo mohl přidělit. Ze začátku sem byla uzavřená do sebe a všechno v sobě duila. Ale po nějkým čase i získal moji důvěru a já se mu věřila se vším co mě trápilo. Je mojí velkou oporou a díky němu jsem tak trochu začala věřit že děda říkával pravdu.
"Sam? Mám pro tebe dobrou zprávu, zítra už nás můžeš opustit" řekl zvesela a Die se začala radovat. "No to je skvělý! Půjdem na nákupy a do kina a do cukrárny...." začala plánovat. Ale mě se odtud nechce. Líbí se mi tu a představa že zase zapadnu do toho světa tam venku mě děsila. Přecejenom sem tu už přez rok a oblíbila sem si tu svou zeleně vymalovanou místnost. "Co je? Ty nejsi šťastná?" zeptal se mě s přimhouřenýma očima. "Upřímě řečeno ne. Líbí se mi tu a nechci jít pryč..." Die se zamračila a nad něčím začla přemýšlet, ale Tim se tvářil celkem dost překvapeně. "Tak to slyšim poprvé... většinou se odtud všichni těší" řekl zmateně a zkoumavě si mě prohlídl. "Co je?" ošila sem se po chvíli, protože mi bylo nepříjemný jak na mě oba zírali. "No to byme se měly ptát spíš my tebe. Koukáš jak kdybys viděla vraha" "Vážně?" "Jo" potvrdil Tim. "Co se dějě?" přimhouřil oči. "Mám to tady ráda. Bojim... Bojim se jít ven.... Jak se na mě budou lidi dívat.... Nejspíš na mě budou ukazovat prstem a říkát to je ta z blázince....." "Ale no tak.... klídek" Obejmul mě. Sakra, nějak se to zvrtlo.... Nepočítala sem s tím že se rozbulim... Ale to jsem celá já, už od malička přecitlivělá.... Ikdyž teď to asi nebyla tak úplně přecitlivělost co mě tak rozhodilo... Možná, ale tím sem si nebyla úplně jistá, možná to bylo tím že sem nevěděla jestli ještě někdy uvidím Tima, po té co odejdu.... Už nějakou dobu sem přemýšlela nad tím co je to mezi náma za vztah... Bavila sem se o tom s Andie a ta mi řekla že sem se do něj zabouchla.... Ale to se mi moc nezdá.
"To nebude hlavní důvod proč nechceš jít ven" řekla vševědoucně Die a v tu chvíli bych ji nejrači zabila. Tim se na mě koukl a bylo vidět že tuší na co naráží. "No nic, musim už jít, slíbila sem Marcovi že udělám dobrou večeři a zatim sem nevymyslela jakou" usmála se a vyšla ze dveří.
Vymanila sem se z Timovba objetí a zasunula kolena pod bradu. Hlavu sem měla sklopenou do klína, aby mi neviděl do obličeje. Nebo abych já nevyděla do toho jeho? Těžko říct. "Co... Co tím myslela?" zeptal se, ale já neodpověděla. Pořát sem brečela. Teď mi došlo že Die měla pravdu. Snažila sem si představit svůj život bez něj, a to nešlo. Byla by to černá propast do které bych se řítila po hlavě.
"Sam..." "Víš... já... asi..." ani jsem to nedořekla a stalo se něco, co bych ani ve snu nečekala. Políbil mě. Byl to neuvěřitelně krásnej a hrozně procítěnej polibek. Když se odemě odtáhl oči mu zářili. "Miluju tě" šeptl a vtu chvíli jsem si byla na sto procent jistá že ta tak často opakovaná slova z dětství jsou pravdivá. Jednou se štěstí usměje na každého, dokonce i na mě. "Já tebe taky" zašeptala jsem nazpět a znovu ho políbila.
***THE END***
je to kravina, já vim ,ale stejně, každej koment potěší tk tu pls nějakej nechte :)